wz
JEVIŠOVICKÉ  PANSTVÍ
       
       Centrem jevišovického panství bylo městečko Jevišovice (Jaispitz).
      Obce náležící převážnou dobu své existence pod jevišovické panství: Bojanovice, Černín, Hluboké Mašůvky, Pavlice, Střelice, Únanov, Vranovská Ves, Vevčice a hrad Lapikus (dnes zřícenina nedaleko Plavče).
        Původní jevišovický hrad, který ležel na levém břehu Jevišovky, držel na konci 13. stol rod Kunů. Prvním z nich, o kterém máme zmínku byl v letech 1289-1314 Boček, po něm v rozmezí let 1314-26 jeho syn Sezima. V roce 1343 se uvádí Kuna a v roce 1351 bratři Oldřich Sezima a Boček z Jevišovic, ten je uváděn ještě v roce 1373 a Sezima dokonce v roce 1376. V roce 1390 už jevišovickému panství náležely Dolní Bojanovice, Prosiměřice, Únanov, Klíčovice a Střelice. Roku 1398 se smlouvou rozdělilo jevišovické zboži mezi bratry Janem, Petrem, Zikmundem a Ondřejem z Jevišovic, ale jsou zde již zároveň s nimi uváděni Jindřich a Hynek z Kunštátu. Počátkem 15. století držel panství Hynek Suchý Čert z Jevišovic, který se mimo jiné nebo lépe řečeno především živil loupením. Roku 1416 už však došla s loupežným rytířem pánům trpělivost a výsledkem byl dobytý a rozbořený hrad,  spravedlnost vykonal rakouský vévoda Albrecht IV roku 1421a údajně srovnal hrad se zemí. Zřejmě již po této události došlo pravěpodobně v letech 1423-26 asi Sezemou z Kunštátu k výstavbě druhého hradu na ostrožně u městečka, který je dnes znám jako tzv. Starý zámek, neboť v roce 1432 se uvádějí v Jevišovicích dva hrady.
Starý hrad v Jevišovicích - nádvoří
       Roku 1420 prodali bratři Boček a Jan z Jevišovic a Kunštátu půl hradu králi Zikmundovi, ale již roku 1424 se zmocnili hradu husité a jevišovický pán Jan z Kunštátu pak okolním katolíkům působil velké škody. Rakušené hrad sice dobyli zpět, ne však nadlouho. Již roku 1426 se husité znovu zmocnili hradu a ještě v roce 1431 tu měli posádku. Jan z Kunštátu prodal Jevišovice roku 1435 Janovi z Vlašímě a Hynek a Boček prodali pak roku 1448 půl městečka Jevišovic, půl Střelic a chalupy zvané Vinohrádek Janu Zajímačovi z Kunštátu. Zajímačové pak roku 1571 dali Únanovu odúmrť (originál je uložen v Okresním archivu ve Znojmě) a drželi panství až do roku 1587, tehdy 10. září umírá Jiřík Zajímač. Jeho dědicem se stává jeho sestra Kateřina provdaná za Hynka Brtnického z Valdštejna a ta poručila roku 1600 jevišovické panství knížeti Karlovi Minsterberskému. Za jeho syna Karla Bedřicha se roku 1619 zmocnili zámku císařští pod Dampierrem a roku 1628 byl pořízen urbář panství. Protireformace na panství postupovala jen vláčně. Rod minstrberských vymřel Karlem Frydrychem roku 1647 a jeho dědic Sylvius Nimrod panství obratem vyměnil za lenní knížectví olešnické ve Slezsku s Ferdinandem III.
Starý hrad v Jevišovicích - hradní příkop
      Roku 1649 prodává královská komora panství za 92 000 zlatých Ludvíkovi Raduitovi de Souches (1608-1682). Tento Francouz se narodil v městě La Rochelle v rodině protestantského neboli hugenotského nižšího šlechtice Jeana Raduita seugneura de Baar. Roku 1628 se rozhodl pro vojenskou kariéru a v Německu vstoupil do švédského vojska. Roku 1635 se při obléhání pomořanského města Stargardu dostal do sporu se svými nadřízenými, neboť kritizoval jejich rozkazy. Ludvík vystoupil ze švédských služeb a vrátil se do Francie. Tam však uplatnění v armádě nenašel, a proto se vrátil do švédských služeb. Zde udělal  rychlou kariéru, protože již roku 1639 byl jmenován plukovníkem. Tímto se stal vlastně válečným podnikatelem, neboť plukovníci měli tehdy jisté samostatné hospodářské postavení. Zřejmě však nedokázal udržet své názory na neschopnost svých nadřízených a jeho kritika velitele švédského sboru generálmajora Torstena Stalhandského  vyústila v jeho zatčení a odvedení do vězení. Nutno říct, že nečekal na rozsudek a raději v červnu 1642 utekl do Polska. Při zpáteční cestě do Francie se nechal ve Vídni přesvědčit arcivévodou Vilém ke vstupu do císařských služeb. 1.října  1642 byl jmenován plukovníkem a poslán do Slezska, tedy tam, kde dříve působil ve švédských službách. Po problémech v Zadním Pomořansku (tentokrát to byla vzpoura plukovníků) se dostal před vojenský soud, kde se mu podařilo své chování osvětlit, ale byl mu pluk odňat a tak musel v červnu 1644 znovu verbovat.
Jevišovice hřbitov - hrob prvního hrázného přehrady
Pohled na Jevišovice kolem roku 1910
       Pod vedením plukovníka Ladislava z Valdštejna se de Souches účastnil r. 1644 výpravy proti Olomouci. Ta byla obsazena Švédy již od roku 1642. Tady se Ludvíkovi povedl husarský kousek. Podařilo se mu s jeho oddílem tajně dostat podzemními chodbami do města, jenže se mu nedostalo podpory z vnějšku, takže útok se nezdařil a de Souchesovi se s několik vojáky podařilo seskočit z hradeb a utéci. Tímto na sebe upozornil až ve Vídni.
Na jaře roku 1645 už téměř nic nestálo  švédskému vojsku v cestě do Vídně, ale jedna překážka tu přece jen byla. Tou bylo Brno, kde byl jako velitel města ponechán s malým vojenským oddílem právě Ludvík Raduit de Souches. Ze začátku musel překonat nedůvěru obyvatel Brna spolu s nenaplněnými abmicemi velitele pevnosti hradu Špilberku Jiřího Ogilvyho, Skota v císařských službách.
        Ten se zřejmě nikdy nevyrovnal s přehlédnutím své osoby při rozdělování velitelských funkcí, neboť na rozdíl od Ludvíka se rozhodl nebýt po své smrti pochován v nevděčném Brně, ale jeho ostatky odpočívají v klášterním kostele v Rajhradě. De Souches však neponechal nic náhodě, podařilo se mu opravit městské hradby, zásobit město potravinami, municí a dokonce vybudovat krytou spojovací cestu mezi městem a Špilberkem. Dne 5.5.1645 začalo švédské obléhání Brna a i když Švédům  přibyla mezitím posila v podobě vojska sedmihradského vévody Jiřího Rákóczyho, odtáhli Švédové po neúspěšném generálním útoku dne 15.8.1645 do severních Čech a Slezska. S tímto obrovským úspěchem přišlo ruku v ruce povýšení do hodnosti genrála polního strážmistra dne 27.10.1645. De Souches se dál účastnil bojů se Švédy, ať již na moravsko-rakouské hranici, u Kremže, Korneuburgu a Jihlavy. Roku 1648 vytáhl se svými oddíly do Čech a tím nemalou měrou zabránil švédským vojskům pod vedením Königsmarka obsadit Prahu. Již 8.8.1648 byl znovu povýšen, tentokrát do hodnosti polního podmaršálka. Do roku 1650 dohlížel ve funkci císařského komisaře na Moravě na ochod Švédů ze země.
Starý hrad v Jevišovicích - vstupní portál s erbem Ludvika de Souches z roku 1686
       Spolu s vojenskými poctami přišly i pocty ve sféře civilní a materiální. V březnu 1646 obdržel inkolát (občanství) na Moravě s podmínkou, že do tří let přestoupí na katolickou víru, kterou vzápětí splnil a již v květnu 1646 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Císař mu za dobré služby věnoval 30 000 zlatých a umožnil mu koupi jevišovického panství od císařské komory za 92 119 zlatých. Tato koupě se realizovala roku 1649 a v roce 1665 koupil sousední statky Hostim a Boskovštejn. Roku 1679 Plaveč, o kterou se soudil s Allmanny s Almštejna.
        Po ukončení třicetileté války se Souches na rozdíl od mnoha dalších plukovníků nemusel zbavit svého pluku a zastával velitelské místo na Moravě. V letech 1655 -1659 se účastnil bojů švédsko-polské války. Přitom se mu podařilo jako už několikrát předtím kritikou svého nadřízeného si ho znepřátelit. Tentokrát se dotkl maršála Montecuccoliho.
Jevišovice - přehrada hráz s domkem hrázného - kolem roku 1900
Po uzavření míru r. 1660 hrozilo habsburské monarchii další nebezpečí v podobě Turků na jihu, proto byl již v létě poslán s vojskem do Sedmihradska,  kde měl na řece Tise hájit zájmy císaře. Ve zdlouhavé válce zpočátku Turci zabrali řadu pevností na jihu Slovenska mj.  i Nitru a ohrožovali i samotnou Vídeň. Roku 1663 bylo nutné hájit Moravu před tureckými nájezdy ze západního Slovenska a de Souches, po té co byl v březnu 1663 povýšen do hraběcího stavu, byl jmenován velitelem těchto vojsk. Od jara roku 1664  po důkldném posílení vyrazila císařská armáda do protiútoku a de Souches vedl severně od Dunaje postupující proud vojska. Podařilo se mu dobýt Nitru,  Svätý Kríž nad Váhom a Levice. Konečně 19. července 1664 uštědřilo císařské vojsko pod jeho velením Turkům další porážku a zahnalo je za Dunaj. Na dalším postupu se však nedohodl s Montecuccolim a ten dosáhl ve Vídni odvolání svého kritika.
       
       De Souches se v císařově nepřízni  neocitl na dlouho. Již v říjnu 1664 po dosažení míru byl jmenován velitelem horních měst na Slovensku, roku 1665 se stal členem tajné rady a roku 1668 plukovníkem vídeňské městské gardy, což se rovnalo postavení velitele města Vídně. Roku 1671 byl jmenovám velitelem vindickopetrinské hranice a účastnil se potlačování povstání uhreské šlechty.
       Roku 1672 vypukla pro změnu válka mezi Francií a Holandskem, do které se zapojil mimo jiných i císař a to na straně Holandska. Protože ve spojeneckém velení vládly neshody a protože Montecuccoli se odmítal podřídit, byl povolán do čela vojska de Soucehes. Pod jeho velením však došlo v bitvě u Seneffe k velkým ztrátám na životech (samotná bitva je označovaná za nejkrvavější bitvu 17. stol. a padlo v ní 20 000 lidí). Byl svými spojenci především Španěly a Nizozemci označen za viníka pro nedodržení plánů, dokonce se hovořilo o zradě a spojenci si na něj stěžovali přímo ve Vídni císaři. Ten tlaku neodola a se Souchese odvolal a byl poslán na moravské statky. Ludvík Radouit de Souches se snažil o očištění svého jméná až do roku 1676. Poté odchází definitivně do Jevišovic, kde si již v roce 1668 nechal barokně upravit zámek Italem Roniem.
    Věnoval se zde i hospodaření, zejména poutní místo v Hlubokých Mašůvkách se za jeho doby výrazně povzneslo. nechal zde postavit poutní kapli, které věnoval sošku P. Marie de Foi, u léčivého pramene vystavěl malé lázně a velký hostinec. Mezi Vevčicemi a Rudlicemi založil na místě mlýnů zničených za třicetileté války několik zařízení, které sloužily k výrobě munice. Již tenkrát to byl velmi výnosný artikl, pro jehož výrobu sloužily vysoké pec, tři hamry na kujné železo a k lití pum pro armádu. Naleziště železné rudy se nacházely na panství stejně jako okolní lesy zajišťovaly dostatek dřeva. Co se týká sféry náboženské, nepatřil zřejmě mezi katolické horlivce, kteří trvali na reformaci svých poddaných. Dá se tak soudit z toho, že ještě roku 1651 vykonávali jesuité své misie bez úspěchu.
        Duševně chorý a slepý polní maršál Ludvík Raduit se Souches zemřel v Jevišovicích 12. srpna 1682 v úctyhodném věku nedožitých 76 let. Odsud byl převezen do Brna podle poslední vůle pohřben v kostele sv. Jakuba vedle své první ženy Anny Alžběty svobodné paní Hoffkirchenovou, se kterou měl čtyři děti. S druhou ženou Annou Salomenou hr. Aspermontovou-Reckheimovou, která byla téměř o 40 let mladší, měl jen jednoho syna, který však zemřel hned po narození.
        Jako dědice ustanovil druhorozeného syna Karla Ludvíka de Souches, neboť starší syn Jan Ludvík byl prohlášen za slabomyslného, tomu měly po dobu jeho života zabezpečovat obživu statky Hostim a Plaveč, které se po jeho smrti vrátit mužským potomkům Karla Ludvíka, protože ani slabomyslnost mu nezabránila v početí dvou potomků, ovšem dcer.
Starý zámek v Jevišovicích - průchod
    Duševně chorý a slepý polní maršál Ludvík Raduit se Souches zemřel v Jevišovicích 12. srpna 1682 v úctyhodném věku nedožitých 76 let. Odsud byl převezen do Brna podle poslední vůle pohřben v kostele sv. Jakuba vedle své první ženy Anny Alžběty svobodné paní Hoffkirchenovou, se kterou měl čtyři děti. S druhou ženou Annou Salomenou hr. Aspermontovou-Reckheimovou, která byla téměř o 40 let mladší, měl jen jednoho syna, který však zemřel hned po narození.
    Jako dědice ustanovil druhorozeného syna Karla Ludvíka de Souches, neboť starší syn Jan Ludvík byl prohlášen za slabomyslného, tomu měly po dobu jeho života zabezpečovat obživu statky Hostim a Plaveč, které se po jeho smrti vrátit mužským potomkům Karla Ludvíka, protože ani slabomyslnost mu nezabránila v početí dvou potomků, ovšem dcer.
I když se Karel Ludvík snažil jít ve vojenských stopách svého otce a byl jemnován polním podmaršálkem, vojenské velikosti otce nedosáhl, zato se mu 30. května 1685 podařilo se svolením císaře zřídit na Moravě rodinný fideikomis. Karel Ludvík padl r. 1691 v bitvě u Slankamenu v boji proti Turkům, pohřben byl ve Vídni. Jelikož jeho žena Marie Anna roz. hraběnka Bucheimová zemřela o deset let dříve, zanechal po sobě tři neplnoleté sirotky a správu jejich majetku vykonávali poručníci určení zemskými úřady. Nutno ovšem dodat, že se v té době jednalo už o majetek velmi zadlužený válečnými podniky Ludvíka Raduita i Karla Ludvíka. Dědicem fideikomise se stal mladší syn Karel Josef , při převzetí majtetku po dosažení plnoletosti však hrozilo, že statky budou rozebrány věřiteli. Karel Josef se stal hejtman Znojemského kraje a tato funkce spolu se zásluhami jeho předků ho částečně ochránila před úplnou ztrátou statků, ale jako dozor byl na panství dosazen roku 1715 hospodářský administrátor, který mimo jiné rozhodoval o finančním zabezpečení rodiny Karla Josefa. Ten tuto skutečnost velmi nelibě nesl, a proto mezi ním a prvními dvěmi administrátory (Jan Karel Seidl a Jan Rudolf Dobruský) docházelo ke konfliktům, které vyvrcholily odchodem obou z funkce. Oba byli obviněni ze špatného hospodaření. Poté požádaly o udělení administrace souchesovských statků císaře manželka Karla Josefa Marie Anna roz. hraběnka Šliková a sestra Karla Josefa Marie Antonie hraběnka Pálffyoná a roku  1726 jim bylo vyhověno, zejména sestra se pak snažila statky udržet i tím, že bratrovi půjčovala nemalé částky k uhrazení největších dluhů. Toto nebyly jediné problémy, které zužovali Karla Josefa. Po smrti jeho strýce, slabomyslného Jana Ludvíka, se snažil dostat zpět statky Hostin a Plaveč do rodinného fideikomisu. Učinily tak až po potvrzení závazku vyplacení 17000 zlatých každé dceři. Nicméně v té době už byl majetkový poměr Karla Josefa tak neudržitelný, že poté co byly r. 1713 prodán dům v Brně a další domy ve Vídni, musel prodat roku 1721 statek Hostim se Zvěrkovicemi za 135 000 zlatých Konstantinu Karlu hr. Gattesburgovi. Další dědické spory pak vedl s Rogendorfy a s Thurny. Část sporu s Thurny byla o dědictví po jeho nevlastní bábě Anně Salomeně hraběnce de Souches a druhá část sporu se točila kolem zhotovení honostného náhrobku jeho děda Ludvíke  Raduita, neboť jeho dcera Anna Dorota si vzla Karla Maxmiliána hraběte Thurna. Ten byl v poslední vůli určen, aby zařídil postavení kaple a hrobky v kostels sv. Jakuba v Brně. Syn Karla Maxmiliána se pak od roku 1713 snažil tento úkol splnit. Financování stavby měli zajistit potomci  Karla Ludvíka a to Karel Josef a potomci Jana Ludvíka dcery Marie Ludvika hraběnka Hornová a Klaudie Kristýna de Souches, provdaná hraběnka Hrzánová z Harasova. Protože však částka určená závětí už jaksi se dávno rozplynula, měli nést náklady v plné výši výše uvedení potomci.. Dle nařízení císaře z roku 1719 měl zaplatit Karel Josef 3/4 předpokládaných nákladů, které činily 3211 zl.r. 10kr. Roku 1720 bylo dosaženo základní dohody o stavbě, ale realizace se protahovala. Práce samotné (autorem byl Johann Christian Pröbstl, v bronzu ulil Johann Sigmund Kerker) byly v postatě ukončeny již roku 1723, ale pro nechuť potomků k platbě se protáhlo dokončení a vysvěcení kaple s novým pohřebištěm a náhrobkem až na 23. listopadu 1729.
        Smrt Karla Josefa koncem roku 1736 ho vysbodila z čím dál tím víc blížící se ztráty veškerého majetku. Jeho žena Marie Anna a novorozený syn zemřeli roku 1728 a jako dědičky zbytků majetku po matce zůstaly dvě dcery Marie Anna a Marie Vilemína. Smrtí Karla Josefa vymírá rod de Souches na Moravě po meči a panství přechází sňatkem Marie Vilemíny s Janem Nepomukem hrabětem Ungarte na rod Ungarte, tedy hned poté, co vykoupil jevišovické panství z dluhů. Plaveč však z jevišovického panství přechází dle dohody obou dědiček jejich tetě Marii Antonii hr. Pálffyové jako náhrada za dluh 70 000 zl.r., ta ji po roce prodává Widmannům.
      Rod Ugardů pocházel ze Španělska, z Baskicka, odkud roku 1607 odchází Petr Ugarte jako vojík do španělského Nizozemí do císařských služeb. Jeho syn Petr udělal kariéru jako voják ve Vídni. Roku 1653 byl jmenován plukovníkem - strážmistrem městské gardy, roku 1654 povýšen do stavu svobodných pánů z Mendelmannu a Blanquardu (po matce Jenne Mendelmannové, po které se jeho otec psal z Blanquardu a Mendelmannu), roku 1676 dále za válečné zásluhy povýšen císařem Leopoldem I. do stavu říšských hrabat a těsně před svou smrtí  byl jmenován roku 1679 plukovníkem městské gardy ve Vídni.
      Roku 1662 získává inkolát na Moravě a roku 1667 v Čechách a ruku v ruce kupuje statky, roku 1662Na Moravě statek Budíškovice s Červeným Hrádkem v Jihlavském kraji a 1667 statek Bečváry v kraji Kouřimském. Již roku 1676 mu dobrá finanční situace umožnila koupit panství Velké Meziříčí za 138 000 zl. r. a tak roku 1678 prodává Budíškovice a Červený Hrádek Maxmiliánu Leopoldovi svob. p. z Catelma.
Petr hr. Ugart pak umírá roku 1679. Jeho dědicem se stává syn z prvního manželství Arnošt František Dominik (1618-1715), který byl do stavu říšských hrabat povýšen císařem Karlem VI. dědičně i s potomky. Arnošt František byl třikrát ženat a v jeho třetím manželství s Marií Rebekou roz. hr. z Bubna a Litic se narodilo pět dětí, z toho dva syni Jan Nepomuk Ondřej (1707-1756) a František Ferdinand(1709-1740). V roce 1679 však byly všechny děti nezletilé, a proto se správy jejich majetku ujala jako poručnice jejich matka Marie Rebeka, která se později ještě jednou provdala. Roku 1723 vypukl ve Velkém Meziříčí požár, při kterém shořel i hrad.
Jevišovice 1924
      Po dosažení plnoletosti převzal správu panství Velké Meziříčí Jan Nepomuk, který měl právnické vzdělání. Proto se stal i přísedícím zemského soudu v Brně a dokonce byl jmenován Marií Terezií tajným radou. Jan Nepomuk vyřešil spor se sousedem, majitelem statku Stránecká Zhoř Karlem Josefem Rumerskirchenem, který se táhl již od roku 1713 (kvůli škodám způsobovaných na rybnícíh velkomeziříčských statků). Jan Nepomuk roku 1729 sousední panství koupil za 120 000 zl. r. i s dluhy, sám se však velmi zadlužil a nakonec byl nucen roku 1735 prodat velkomeziříčské panství s Radostínem a Zhoří za 623 800 zl. r. Leopoldovi vévodovi Šlesvicko-holštýnkému. Jan Nepomuk pak sňatkem s Marií Vilemínou realizoval koupi poněkud menšího panství jevišovického a to roku 1743, kdy byly uhrazeny dluhy na něm váznoucí. Ungartové zdědili po se Souches dům ve Znojmě, ale v Brně si museli domy pronajímat, takže si
Jevišovice - vodní nádržka - 1900
nakonec roku 1747 koupili salavovský dům v Běhounské ulici. Tyto náklady spolu s náklady na reprezentaci Jana Nepomuka coby přísedícího zemského práva vedly k velké zadluženosti Jana Nepomuka. Finanční problémy pro Jana Nepomuka skončily nenadálou smrtí, která jej zastihla 11.6.1756 v Karlových Varech, odkud bylo jeho tělo převezeno do Znojma a pohřbeno v hrobce u kapucínů. eho žena Marie Vilemína zůstala s dluhy a šesti nezletilými potomky sama. Ujala se správy jevišovického panství a postupně se jí dařilo dluhy splácet a udržet majetek pro svoje potomky, z nichž se dospělosti dožili jen čtyři. Roku 1774 se pak na základě rodinné dohody ujal správy jevišovického panství Alois hr. Ungarte (1749-1817), mladší  z obou bratrů. Stejně jako starší z nich Jan Václav (1748-1796) se uplatnil v politice. Jan Václav byl vícenkcléřem v jesefinském dvorním úřadě a u dvoa pak místo nejvyššího hraběte hudby. Alois se stal moravskoslezským guvernérem a moravským zemským hejtmanem, roku 1802 se stal kancléřem spojené českorakouské dvorské kanceláře a konečně roku 1813 státním konferenčním ministrem.
Jan Václav koupil roku 1789  od státní správy statků část statku Přímětice a roku 1790 statek Říkovice na Přerovsku. Po jeho smrti je spravoval pro jeho tři nezletilé syny Maxmiliána, Aloise a Klementa mladší bratr Alois, jejich strýc. Roku 1798 byly Přímětice rozšířeny o Kravsko a Suchohrdly a dále byl získán statek Rosice. Alois ml., synovec Aloise, se stal r. 1823 náměstem prezidenta českého gubernia, roku 1827 prezidentem hornorakouské zemské vlády v Linci a roku 1834 moravskoslezským gubernátorem. Po otci zdědil Přímětice a přidružené statky. Říkovice patřily zpočátku všem třem bratrům, později je prodali Chlumeckým.
       Univerzálním dědicem po obou Aloisích (po strýci a prastrýci) se stal Maxmiliánův syn Josef (předposlední mužský potomek rodu), po prastrýci zdědil v mládí jevišovické panství a po smrti otce Maxmiliána na něj přešla polovina statku Rosice, druhou poloviny pak odkoupil od své sestry Luisy roku 1833 a roku 1844 bylo jako celek prodáno Sinům.
Josef  hr. Ungarte, poslanec říššké rady, zemřel po pádu z koně roku 1862. Zůstaly po něm tři děti Maxmilián a sestry Gabriela hr. Locatelli a Anna Baltazzi, roz. hr. Ugarte, které po bratrově smrti zdědily  roku 1879 jevišovické panství a zároveň ho rozdělily na díly a hrabě Karel Locatelli ještě téhož roku nechává v oboře na místě loveckého zámečku postavit podlouhlý patrový Nový zámek.  Roku 1897  koupil Robert sv. p. Biedermann v. Turony poloviny Anny Baltazziové a ještě téhož roku přikoupil druhou polovinu od Fr. Kunze a Ignáce Trellingera.
Roku 1916 koupil panství Vilém ryt. Offenheim v. Pontexin, roku 1926 byla provedena pozemková reforma a roku 1933 bylo panství rozděleno na díly vilému, Angele a Arnoštu Viktorovi Offenheimům. Poslední soukromí majitelé zámku a panství byli Larischové-Mönnichové.
      V letech 1894-1897 byla na řece Jevišovce postavena kamenná nádrž, která byla první  přehradou na Moravě. Byla vystavěna jako ochrana proti záplavám a pro potřeby cukrovaru v Hrušovanech nad Jevišovkou. Z rodného listu své prababičky Albíny narozené roku 1899 jsem zjistila, že za kmotra jí byl Augustin Doležal,Doležal Augustin - hrob v Jevišovicích dozorce při zemské vodní nádržce v Jevišovicích. Předpokládám, že se jednalo o strýce (bratra její matky) narozeného roku 1869 v Ratišovicích. Při pátrání na místním hřbitově jsem našla jeho hrob a předpokládám, že to byl skutečně prababiččin kmotr (ten domeček na fotografii by měl být jeho dům).

Oficiální stránky obce
Starý zámek v Jevišovicích - veřejnosti přístupná památka